Jak mi kryl záda Ernesto Che Guevara - aneb na mě si žádnej úchyl nepřijde!

4. 08. 2019 15:52:23
S trochou fantazie lze v životě ledacos. Třeba i navštívit náš místní "pajzl" s pocitem, že máte svou vlastní ochranku - v podobě neohroženého revolucionáře Ernesto Che Guevary.

Bylo to loni v létě, kdy jsme se s mým kamarádem domluvili, že už konečně zase jednou navštívíme nás jediný, sídlištní, nedaleký, noční bar, který má ale pro nás svou jedinečnou atmosféru tzv. oldies sobotních večerů, kde se my - zralá a snad možná už i přezrálá věčně "mladá" individua milujeme rozšoupnout a hlavně zavzpomínat na ty naše tehdejší pecky a milované, diskotékové songy. Bylo tedy rozhodnuto, že se večer razí.

K mému velkému rozladění mi můj známý k večeru telefonuje, že to dnes prostě nedá. A bylo po srandě. Na lanaření někoho někam vyrazit jsme si nikdy nepotrpěla, protože jakožto taková ta správná samostatná jednotka a baba typu( jak mi kdysi někdo řekl) - "sama jedla, sama pila, sama sobě poradila", jsem byla vnitřně pevně rozhodnutá, že dnes se prostě jde - ať už s někým, nebo sama. Kdepak si nechat ujít oldies večírek, který toho léta mohl být jedním z posledních.

Umět se zabavit sama - v tom jsem problém nikdy neviděla. Horší to bylo ale s jednou nepříjemnou záležitostí, kterou je ten náš bárek už docela dlouho profláknutý: bývají tam často přítomní "tajní", neboť se právě v tomto podniku rádi zjevují úchyláci a pár žen, které si to nočním sídliště štrádovalo domů, mívalo dost nepříjemné zážitky. Dokonce se právě v to léto u nás roznesla zpráva, že tam vyrazila paní se svou dospělou dcerou a při cestě domů si na obě dvě počíhali nějací k nám přicestovalí muži.

K "Samovi" už nejdu, řekla mi jedna sousedka, která měla tyto informace z první ruky, protože se v baru znala s obsluhou. A to byl samozřejmě průšvih. Máme po srandě, kdo by tam lezl, napadlo mě tehdy, když jsem se to všechno dověděla. Jít tam ale s kamarádem, to mi připadalo jako dobrý nápad - a proto jsem byla dost rozhozená, když se ukázalo, že to s ním ten večer fakt nevyjde.

Špekulovala jsem, jak se nevzdat možnosti tam ten večer jít a jak ale zároveň překonat strach z nočního baru s nevalnou pověstí. Je skutečně široko daleko jediný, který nabízí zmiňovaný bonus - vobstarožního skotačení a to se přeci nemůže nechat jen tak být. A tak jsem ladila plán, jak si trsnout a zároveň se ochránit před případnou možnou nepříjemnou zkušeností úchyláckého charakteru.

V osnově mého rodícího se plánu byly tyto body, které bylo nutné nastolit: žádná vyzívavost, žádné líčení, nic obepnutého, žádné podpatky, nejlépe sportovně-chlapský styl - a la tělocvikářka-ranařka a hlavně by to chtělo do kabelky, nebo kapsy - jakože zbraň, pro případnou sebeobranu na cestu nočním sídlištěm. Začínala jsem se opět sama sebou bavit.

Vytáhla jsem ze skříně staré volnější džíny. Do mé představy šedé myši krásně sedly. Delší dobu mi ovšem trvalo, co k nim - abych byla volná, svobodná - a zase dost hustě neženská. A bylo to tady: z koše s vypraným prádlem na mě vykoukl Ernesto hledící do dálky. Vytahané triko s obrovským potiskem hrdiny kubánské revoluce, Ernesto che Guevary. Ten se objevil v pravý čas. Přistál mi na prsou a já sfoukla tři mouchy jednou ranou: libový outfit dle mých představ a zároveň ochranka a doprovod v jedné osobě. A že to nebyl doprovod ledajaký. O statečnosti a neohroženosti tohoto argentinského lékaře se netřeba šířit. Každý ví své. Kvůli němu jsem zde na blogu Idnes uznávanou a respektovanou persoooonou, co si budeme povídat.

Vše se začínalo rýsovat do finální podoby. Ještě jsem "model" doplnila čelenkou vytvořenou z černého šátku, podvázaného pod vlasy - ve stylu drsné šampionky v karate a na Ernesta jsem nahodila military bundu, která dotvořila celkový ráz mého velmi svérázného stylu. Alejda Guevara by se v tu chvíli se mnou nemohla vůůůůbec srovnávat.

Na úplný závěr bylo nutné pořešit něco na tu případnou sebeobranu. Nic takového jsem nikdy nevlastnila. Napadl mě skládací nožík. Ten taky nemáme. ( V hlavě proběhl vystřelovák, ale to byl jen důsledek toho, že už jsem se do své role opravdicky vžila a už to začínalo být skoro přes čáru). Jenže co teda? Bez ničeho tam tedy nejdu. To promluvil můj vnitřní hlas, kterému okamžitě přispěchal na pomoc fikaný nápad: vysunovací velmi ostrý nůž na koberec a lino. Skladný, praktický a hlavně ostrý jak čert. Moje známá Helča se o takovém nožíku kdysi vyjádřila - že by se s ním dala uříznout i hlava. Výborně -tak šup s ním do kapsy a konečně už vyrazit.

Když jsem se v tomto, pro mě velmi netradičním modelu, ocitla na ulici a vykročila vstříc své solo jízdě v pajzlu "U Sama", přistihla jsem se, že si vykračuji tak nějak nezvykle ze široka a snad celé to moje nové - pochlapené vzezření do mě dokonce vrazilo jakýsi prapodivný pocit, že jsem "baba s gulama" a mě napadlo, že přesně takový pocit se mi nyní hodí a co víc - je doslova nutností pro dnešní večer, který se nesl v duchu proměny jedné maminy v drsnou, neohroženou ranařku. Už jsem se nebála: byl se mnou Ernesto, vystřelovák-kobercák a jedna velká touha po oldies párty.

Když jsem dorazila k Samovi, ozvaly se další body mé připravené osnovy příkazů pro dnešní večer:

v žádném případě nesedět kdesi u stolečků. Pěkně celý večer na očích provozu na baru, nedej Bože si objednávat nějakej afektovanej koktejlík s paraplíčkem a brčkem a nějaké diskuze s místním osazenstvem. Pěkně pivo, stručný, konkrétní, drsný výraz tváře bez úsměvu a jasný signál: mám svůj večer, chci být sama, chci tančit... a Ernesto mě jistí. Hotovo.

Ani dlouze už nemusím popisovat, co se dělo:-).

Co jsem si naplánovala, to bylo. Vytvořila jsme si kolem sebe auru úleťáka, babochlapa - tělocvikářky, která nikoho nenechala na pochybách, že přišla pouze tančit. A nějakej případnej úchyl se nemá šanci uchytit - na moje ledové, drsné, nekompromisní - ale vnitřně vysmáte vzezření. A že jsem si tu oldies párty ten večer užila, to je tedy fakt. Jedna vykopávka za druhou a jedna lepší, než druhá. No posudte:

taková Cher a její tehdejší obrovský hit "Strong enough" - hmmm, to by byl snad hřích nechat ho ležet ladem:-). Zněl mi pak ještě v uších, když jsem si to vykračovala cestou domů a na úchyláka už dávno nemyslela. Byla krásně teplá noc, pocit z dobře odvedené práce se dostavil v podobě klidu a dobré nálady a s poděkováním Ernestovi za spolupráci jsem se uklidila domů.

Autor: Beata Krusic | neděle 4.8.2019 15:52 | karma článku: 11.44 | přečteno: 570x

Další články blogera

Beata Krusic

Jak jsem adoptovala blogera Pohanku

Je to adopce na dálku a je trochu zvrhlá, neboť tento můj druhý syn, je zhruba stejně starý, jako já. Výhodou této adopce na dálku a také její pozoruhodností je to, že mě nestojí žádné prachy.

19.9.2019 v 10:23 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 715 | Diskuse

Beata Krusic

Přijmout dary

Před tím, než se Porfirij Ivanov rozhodl na svém těle vyzkoušet účinky studené vody na lidský organismus, býval velkým "hříšníkem". Ženy, chlast, karty, hýření......... Na denním pořádku.

18.9.2019 v 18:03 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 294 | Diskuse

Beata Krusic

Se sokoly za Jarmilkou

Už delší dobu ve mně zvučí jedna stará píseň. Polsko-ukrajinská záležitost, "Hej sokoly". 150 let starý skvost, jeho děj se odehrává v 17. st. za doby polsko-ukrajinské války.

17.9.2019 v 20:11 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 401 | Diskuse

Beata Krusic

Dnes jedna pro tebe, Pepíčku...( tam k nebi a dál....)

Včera na něj vzpomínám a dnes se dovídám, že už není mezi námi. Josef Šrámek, ta velká legenda a známá osobnost ve své profesi. Josef Šrámek, český diskžokej.

17.9.2019 v 9:48 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 379 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 181 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 414 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 180 | Diskuse

František Skopal

Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

19.9.2019 v 14:55 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 103 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Komu se líbí úvaha paní Lhotské, je fotbalista (polemika)

Velmi mě mrzí, že dva dni po sobě polemizuji s Kateřinou Lhotskou. Když ona ale ve svém novém textu opět prohlásila takovou zjevnou nepravdu a spousta lidí jí na to skáče, že mi to nedá. A víte co – vůbec mě to nemrzí.

19.9.2019 v 13:52 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 666 | Diskuse
Počet článků 478 Celková karma 16.68 Průměrná čtenost 1137

Chci psát otevřeně své názory. B.K.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz