Bratři

14. 08. 2019 23:16:28
V představě jsem vždy měla dva syny. Viděla jsem je před sebou. Měla jsem jasnou a konkrétní představu. Viděla jsem stůl, u něj dva kluky a sebe v kuchyni:-).

Mamina, jak vyšitá. Viděla jsem se, jak nalévám polévku:-). To byla moje představa. Oni tam sedí a polévka je symbol domova. Přišel Izák. A po něm strach. Strach, který už nedovolil mít vysněnýho Abrahama, nebo Rubena. Izák to viděl jinak. Ten chtěl Míšu. A Míša u nás leží - to je fakt. Jenom je umělej, ale moooc milej:-). Izákovi symbolizuje tu nenaplněnou touhu po bráchovi.

Dva bratři, dva synové. Odedávna mě fascinuje toto společenství. Dva synové. Znát ten pocit - mít dva kluky. Jaké to asi je? Jaký je pocit mámy, která má dva kluky? Jaká je ta láska? Je stejně silná.? Je jeden bližší? Milovanější? ( Jeden můj známý, který má dvě dcery, mi svého času řekl: je lež, když rodiče tvrdí, že milují všechny děti stejně... A popsal mi vztah k dcerám, kdy k té jedné měl daleko větší emocionální vazbu, než k druhé - byť ji měl také rád. Ta druhá mu prý byla psychicky podobna. Rozuměl jí. Miloval v ní sebe?

Z osobního pohledu se už nikdy nedovím, jaký je to pocit, mít dva syny, ale popíšu dnes jedno nedávné setkání pod "mým" ořešákem Dmitrijem, který už zachytil mnohé malé lidské příběhy, které mi tam občas lidé při nahodilých setkáních povyprávějí a já mám pocit, že ty lidské příběhy se vpíjí do toho stromu, který pak ve svých větvích zpívá písní těch lidských trápení i soužení.

Nedávno se tam zastavili dva kluci - Moldavani. Ti Moldavané, o kterých jsem tu jednou psala. Chlápci, kteří v poslední době, stejně jako kdysi Ukrajinci, začínají ve velkém počtu pracovat v naší zemi po stavbách a zakoušet alespoň trochu občasného materiálního štěstí - ve formě vydělání si trochu lepších peněz, než u sebe doma. Samozřejmě - pokud narazí na férové zacházení.

Znám ty chlapy od vidění. Jsou přátelští, stále velmi dobře rusky mluvící a oproti Ukrajincům tím jazykem velmi rádi hovoří. A tak i ta moje jakás-takás ruština, může být používána a já jsem v tomto ohledu ráda, že jsme se ten jazyk tehdy učili a člověk se může dorozumívat a poznávat. V případě těch dvou mladých Moldavanů jsem za to moc ráda.

Někdy mám pocit, že si pod Dmitrijem lidé odpočinou. Stejně jako já:-). Beru ten strom jako své místo a klid. A tak mi tam nedávno převyprávěl jeden člověk - za doprovodu svého "kolegy", svůj příběh - resp. své trápení. A to trápení bylo právě ze života dvou bratrů.

Jen na okraj musím zmínit něco, co mi připadá už jako opravdu podezřelé: vzpomínáte si na můj blog, kde jsem psala o podivných mých příhodách se jménem Michal? Jak mě to jméno neustále provází ve zvláštních životních souvislostech? No - a aby toho nebylo málo....., tak ten člověk, co měl potřebu mi vyprávět svůj příběh, se představil......, jako......, Michail:-). Zase Mííííša. Už když mi rusky řekl: " menja zovut Michail", tak jsem si jen řekla: jasně, jak jinak.

A Michail počal vyprávět.

Mluvil o své rodině, o mamince a tatínkovi, kteří jej nikdy nemilovali. Vyprávěl příběh dvou bratrů. Svůj příběh. Příběh kluka, který se téměř celý svůj život( dnes mu je třicet let) snaží získat lásku svých rodičů. Získat přízeň, náklonnost, sympatii, pochopení, porozumění....., prostě lásku. Vyprávěl příběh chladu. Plíživého, bytostného, neustále přítomného chladu - vyskytujícího se za běžným, každodenním fungováním rodiny - na základě principu nutného postarání se. Pohlazení rodičů vnímal chladně, řeč stroze, už od dětství slýchával: chceš něco? Jednou si na to vydělej. Oproti tomu - druhý syn, mladší, měl vše, nač si ukázal. ( Ten celý příběh poslouchal kamarád Míši, který kýváním hlavy vše potvrzoval, protože pocházeli ze stejné vesnice a znali se od útlého věku).

Míša jezdí do Čech už několik let. Pracuje na stavbě a já už druhým rokem ho vídám chodit brzy ráno do práce a vracet se večer. Přispívá neustále své rodině finančně a bude tak - dle jeho slov, přispívat až do jejich smrti. Oproti tomu druhý syn ještě nikdy nevytáhl paty z domu.

Proč je to tak, pani? Proč to tak vždy bylo? Proč mě nikdy nemilovali? Nikdy jsem jim nic neudělal.

Michail mi klade hluboký dotaz, který se mi zarývá do srdce. Sedíme tam pod širým nebem a já mám slzy na krajíčku. Michail má ve tváři rysy židovskýho kluka a já cítím tu jeho bolest.

Najednou se obrací ke svému kamarádovi, ukazuje na něj a praví: jeho máma má čtyři děti. (A ten Nikolaj se hned chopí mobilu, aby mi s úsměvem a spokojeným výrazem ukázal celou svou rodinu).

" Jeho máma mě miluje tak, jako bych byl jejich. Od dětství. " ( A kolega Nikolaj se usmívá a kýve).

Oba mi pak, jeden, přes druhého, vypráví své příhody z dětství a především vřelé přijetí Míši, rodinou Nikolaje, jeho kamaráda. V našem, skoro už nočním rozhovoru, stále proznívá otázka - proč mě rodiče nemilovali? Co jsem jim udělal......? Proč to tak bylo odedávna.......?

Je jen ticho.

Jsou věci, které změnit nelze. Prostě jsou.

A tak jediné, co mě napadlo mu říct, bylo: odpusťte jim, Míšo.

A on řekl: máte pravdu.

Autor: Beata Krusic | středa 14.8.2019 23:16 | karma článku: 12.89 | přečteno: 511x

Další články blogera

Beata Krusic

Jak jsem adoptovala blogera Pohanku

Je to adopce na dálku a je trochu zvrhlá, neboť tento můj druhý syn, je zhruba stejně starý, jako já. Výhodou této adopce na dálku a také její pozoruhodností je to, že mě nestojí žádné prachy.

19.9.2019 v 10:23 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 715 | Diskuse

Beata Krusic

Přijmout dary

Před tím, než se Porfirij Ivanov rozhodl na svém těle vyzkoušet účinky studené vody na lidský organismus, býval velkým "hříšníkem". Ženy, chlast, karty, hýření......... Na denním pořádku.

18.9.2019 v 18:03 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 294 | Diskuse

Beata Krusic

Se sokoly za Jarmilkou

Už delší dobu ve mně zvučí jedna stará píseň. Polsko-ukrajinská záležitost, "Hej sokoly". 150 let starý skvost, jeho děj se odehrává v 17. st. za doby polsko-ukrajinské války.

17.9.2019 v 20:11 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 401 | Diskuse

Beata Krusic

Dnes jedna pro tebe, Pepíčku...( tam k nebi a dál....)

Včera na něj vzpomínám a dnes se dovídám, že už není mezi námi. Josef Šrámek, ta velká legenda a známá osobnost ve své profesi. Josef Šrámek, český diskžokej.

17.9.2019 v 9:48 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 379 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 178 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 411 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 180 | Diskuse

František Skopal

Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

19.9.2019 v 14:55 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 103 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Komu se líbí úvaha paní Lhotské, je fotbalista (polemika)

Velmi mě mrzí, že dva dni po sobě polemizuji s Kateřinou Lhotskou. Když ona ale ve svém novém textu opět prohlásila takovou zjevnou nepravdu a spousta lidí jí na to skáče, že mi to nedá. A víte co – vůbec mě to nemrzí.

19.9.2019 v 13:52 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 666 | Diskuse
Počet článků 478 Celková karma 16.68 Průměrná čtenost 1137

Chci psát otevřeně své názory. B.K.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz