Zola a Dostojevskij v přímém přenosu

24. 08. 2019 0:16:01
Až s podivem se mi občas jeví skutečnost, když téma, kterým se zaobírám v úrovni debaty, druhý den se mi zhmotní v podobě malého zážitku.

Tak třeba dnes. Jedu si tak s Izákem z pražských Čakovic, z koupaliště, když tu mi do zorného úhlu - při nástupu do autobusu, vpluje téma z mého večerního rozhovoru s kamarádem, na téma postav světové literatury.

S kamarádem jsme rozvedli debatu na téma oblíbených autorů. Já znova s velkou láskou zmiňovala francouzského romanopisce, naturalistu Emille Zolu a milý kamarád zmiňuje Dostojevského. Shodou okolností dalšího mého "koně", před kterým se stejně jako před Zolou až kořím a vždy, při zmínce o nich si uvědomuji, že jestli bych měla zmínit věci, pro které jsem na světě ráda a šťastná, tak jsou to i tito dva - mě drazí, pánové.

Z pana Zoly mám dokonce i trochu strach, protože jsem byla až tak moc vtažena do jeho stylu - který odhaluje člověka totálně, až absolutně v celé jeho podstatě, s jeho genetickou podmíněností - mnohdy až tak děsivě pravdivou a nepřestupitelnou, že mi svého času maminka - ještě když žíla, říkala: "holka, přestaň už číst ty strašně těžký a smutný příběhy. Mně je z toho na nic po pár stránkách." A měla v ledasčem pravdu. Emille Zola tu lidskou - mnohdy až bídu biologicko-rodového zatížení, politiku v celé její nahotě i hrůze, celospolečenskou tématiku, morálku, etiku, atavismus i víru a náboženství.....a v neposlední řadě i krásu, touhu a bolest člověka......, rozehrává tak mistrně, že má člověk pocit, že mu mezi řádky naskakuje sám In natura život. Sáhnout pak po něm po Dostojevském, znamená buď zblbnout, zmítat se v depresi...., nebo vnitřně děkovat za to, če člověk mohl být na těch mnoha přečtených stránkách přítomen něčemu, co už do konce svého života bude vnímat - jako jedinečné, neopakovatelné, mistrovské. Děkovat za Zolu a Dostojevského.

A právě včera jsme se krátce dotkli toho, v čem tkví rozdíl některých momentů jejich - zdánlivě si podobných postav, které Zolův naturalismus a Dostojevského kritický realismus líčí dle daného významu jednotlivých směrů, kterými se zaobírali.

Já zmínila Zolovo vnímání člověka v in natura podobě, postaveného do příběhu v celistvé podobě člověka - v celé jeho "nahotě" - kdy se čtenář děsí hrůzou a zároveň "letí" v kontrastu náhlého srdečného, až k slzám pojatého toho "člověka v člověku" jako takového. V tom mi je bližší Zola, oproti velkému Dostojevskému, jehož kritický realismus sděluje často spíše tu kritickou záležitost v jedinci a jeho okolí a tím na mě působí depresivněji a do jisté míry i jistou dávkou beznadějnosti.

Tak kupříkladu líčení Zolova člověka, pohybujícího se na hraně totální nuzoty, bídy, osobního rozkladu i možného pádu. Zola se často zaměřuje na jedince, kteří v hrůze toho všeho, co líčím, mívají jistý druh osobního charismatu, kouzla, zajímavé a zvláštní osobnosti......, že i při tom všem mívá člověk pocit, že nemá co do činění s troskou. Je zde zmíněn existenční pád - v kontrastu s bytostně zajímavým fluidem osobnosti, která by - pokud by už v zárodku nebyla ovlivněna biologicko-genetickým, rodovým zatížením, které téměř vždy věstí pozdější pád a destrukci...., mohla mít našlápnuto na slibný zítřek a skvělou budoucnost.

Oproti tomu Dostojevského líčení člověka - např. v jeho příběhu "Chudí lidé"..., tak zde má člověk pocit snad mnohem horšího pádu lidské osobnosti, neboť osobnostní šeď a jistý druh nemohoucnosti přestoupit vlastní stín - v kombinaci s osobním materiálním bankrotem, vede čtenáře k tomu, že snad horší už to být nemůže - a že lidská bída se zde zrcadlí v celé šíři a kruté pravdě.

No - a mě se dnes při cestování pražskou MHD odzrcadlily obě tyto dvě lidské polohy.

Hned při nástupu do autobusu vidím pod jednou ze sedaček krásného labradora. Jeho majitel - mladý muž, vzezření člověka bez domova. Nedá mi to - a pejska si musím pohladit. Ptám se tedy muže, zda mohu. "Musíte", říká mi s úsměvem muž kolem třicítky - vzezření tuláckého, avšak optimistického a sympatického. Jak tak hladím jeho psa , muž mi praví: pani, drobáček by nebyl? ( Ale byl, proč ne a něco mu dávám). Znám ty lidi z Armády spásy, vnímám je....( a možná jsem v minulém životě byla jednou z nich). Bavím se s ním a ptám se, kde bydlí.

"Jsme ve stanu." ( Myšleno on - a jeho pejsek). " V zimě to ale bude horší, snad nějaká ubytovna, tam nás možná nechají...."

"A z čeho žijete?" Ptám se.

" Z nějakého drobáčku a abychom nemuseli krást, tak chodíme do popelnic, tam se taky něco najde."

( Kluk ale pořád vypadal spokojeně, jako by se nebál toho, co bude. Žil už totálně mimo systém, žil nespoutaný, zdánlivě nesocializovaný, už i dost sešlý....., ale pořád jsem vnímala to něco, čím byl šťastný. Byl volný... i s vidinou možné už úplné devastace a smrti, byl spokojený. Jako by dýchající samotnou podstatu života).

"A je možná nějaká třeba brigáda?" (Zkouším klasiku běžného občana).

" To až podle toho, jak to pude" - usmál se na mě a se slovy - moc vám děkuju, vystoupil.

( Byl to pro mě ten Zolovský případ, kdy člověk vnímá bytost, která by mohla - ale pod zatížením svých vášní, psychiatrických poruch osobnosti, vedoucích k neschopnosti fungovat v zaběhnutých stereotypech, absence volních schopností...........padá ke dnu. Padá k němu ale s jistým hmatatelným vzletem, předurčeností, přijetím a jakousi - až něčím sympatickou sebedestrukcí. Nabízí se zde polemika, zda jeho "pohoda" závisí na parazitujícím způsobu života, kdy se tak nějak počítá s tím, že lidé dají?

Neměla jsem ten pocit. Byl bezstarostný a smířený.

A ještě, než jsem se stačila vzpamatovat - oslovuje mě muž, sedící opodál.

" Já bych mu nic nedal. Támhle chlastá krabičák.....ho tady z vesnice znám. Nic, vůbec nic. Nedělá nic, ten bezdomovec."

( Promluvila na mě postava, okamžitě mi spadající do Dostojevského "Chudých lidi").

Oproti Zolovského "bezdomovci", byl tento muž, chudý pracující člověk z Dostojevského příběhu.

Byl rovněž dojemný ve své pravdě, ale jeho pravda nenesla prvky bezdomovcova letu......, zde byla pociťována bída lidské cesty, která se snaží vzlétnout, která je zodpovědná, jdoucí v systému celospolečenského diktátu a nutnosti - zařadit se, pracovat, platit daně, fungovat. Snaha, která se ale už navždy zůstane krčit při zemi, která nikdy - i při největším možném úsilí nepřestane dupat tu svou nastavenou věčnou bídu, kterou nelze hnout. Tu bídu - bez jiskry a záře obyčejného bytí a nechání se unášet....).

"Nic bych jim nedal a přeju jim to. Já pracuju za osm měsíčně a ubytovnu mám šest tisíc dvě stě měsíčně. " ( Muž lehce po třicítce, mohutný, zemitý, s mírnou vadou řeči, s potřebou vypovídat své trápení a skrytou zášť, vzešlou z bolesti).

" Když umřela máma, tak jsem se musel snažit. Nééé, todle to"...... - a uzkazoval na místo, kde seděl ten bezstarostný muž se psem. Pod sedačkou měl tašku, ze které vykukoval pytel brambor a on ukazoval, že se musí činit.

"Nikdo mi nic nikdy nedal, musím sám a dělám pořád noční jako hlídač na stavbě. Jezdím přes celou Prahu a prostě musím. Musí se! A za tydle my platíme daně."

Najednou mi vyvstaly otázky a témata, které by vystačily na několik blogů.

Co je lepší? Co je to systém? Je nápomocný, nebo deptající? Obírající člověka o jeho lidskou podstatu? Kdo na tom byl lépe? Který z těch dvou jde lépe? Co je to lidská bída v pravé její podstatě? Co osud, úděl, krása, bolest, genetika, Bůh......., život, smrt.......?

V tom autobuse byli oba. Zrcadlili se v těch dvou postavách. Zola i Dostojevskij. Velikáni světové literatury, největší z největších.

A na závěr: který z těch dvou mi byl bližší - ač oba dva se svou lidskou podstatou dotkli mých strun tam kdesi uvnitř znějících?

Ten první.

Tam ze tmy ještě stále zářilo slunce.......

Autor: Beata Krusic | sobota 24.8.2019 0:16 | karma článku: 11.74 | přečteno: 367x

Další články blogera

Beata Krusic

Jak jsem adoptovala blogera Pohanku

Je to adopce na dálku a je trochu zvrhlá, neboť tento můj druhý syn, je zhruba stejně starý, jako já. Výhodou této adopce na dálku a také její pozoruhodností je to, že mě nestojí žádné prachy.

19.9.2019 v 10:23 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 715 | Diskuse

Beata Krusic

Přijmout dary

Před tím, než se Porfirij Ivanov rozhodl na svém těle vyzkoušet účinky studené vody na lidský organismus, býval velkým "hříšníkem". Ženy, chlast, karty, hýření......... Na denním pořádku.

18.9.2019 v 18:03 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 294 | Diskuse

Beata Krusic

Se sokoly za Jarmilkou

Už delší dobu ve mně zvučí jedna stará píseň. Polsko-ukrajinská záležitost, "Hej sokoly". 150 let starý skvost, jeho děj se odehrává v 17. st. za doby polsko-ukrajinské války.

17.9.2019 v 20:11 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 401 | Diskuse

Beata Krusic

Dnes jedna pro tebe, Pepíčku...( tam k nebi a dál....)

Včera na něj vzpomínám a dnes se dovídám, že už není mezi námi. Josef Šrámek, ta velká legenda a známá osobnost ve své profesi. Josef Šrámek, český diskžokej.

17.9.2019 v 9:48 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 379 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 178 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 411 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 180 | Diskuse

František Skopal

Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

19.9.2019 v 14:55 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 103 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Komu se líbí úvaha paní Lhotské, je fotbalista (polemika)

Velmi mě mrzí, že dva dni po sobě polemizuji s Kateřinou Lhotskou. Když ona ale ve svém novém textu opět prohlásila takovou zjevnou nepravdu a spousta lidí jí na to skáče, že mi to nedá. A víte co – vůbec mě to nemrzí.

19.9.2019 v 13:52 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 666 | Diskuse
Počet článků 478 Celková karma 16.68 Průměrná čtenost 1137

Chci psát otevřeně své názory. B.K.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz