Pod rouškou altruismu

7. 09. 2019 15:51:38
Aneb - jak jsem se v Domě pro seniory ohřála a hned zase šla. Kam? Od seniorů na Áčko. Na Armádu spásy,

Dnes se zaměřím na jednu svou krátkou pracovní zkušenost, která v sobě nese absurdní - až tragikomické prvky toho, co může obnášet úděl stáří a nemocí - a s čím se člověk při takové práci může také setkat.

Bylo to v době, kdy jsem se po několikaleté práci ve školství cítila vyhořelá a chtěla a hlavně potřebovala si projít ještě jinou oblastí možného pracovního naplnění, které mě vždy vedlo někam k práci s určitou sociální skupinou a možnou pomocí a péčí. Sehnala jsem si práci v jednom z Domů pro seniory v Praze - jako sanitářka. Nechtěli tehdy ani kurs, prý se vše potřebné naučím a důležité je nasazení a chuť. Ok, práci jsem okamžitě vzala.

Dvě protilehlé vilky obývali lidé - tzv. "ležáci" a vozíčkáři. Objevilo se malé množství babiček a dědečků, kteří ještě mohli chodit,a le bylo jich tam opravdu jen pár.

Hned po podepsání smlouvy na dobu určitou mi bylo řečeno: vítáme vás do týmu, tady je to práce s hovnem. Opravdu - přesně tak, s mírně omluvným výrazem ve tváři, mi podávala ruku vrchní sestra, která byla jinak velmi sympatická a vstřícná. Její věcnou informaci jsem vzala na vědomí s tím, že jsem věděla to čeho jdu a že mě jistě zkušenější sestry a kolegyně sanitářky všemu naučí.

První dny jsem se učila přebalovat, vynášet "gramofon"-( mobilní WC) a koupat.

Můj osobní pocit byl vesměs úplně normální, V podstatě jsem byla vhozena rovnou do vody a hned první den mi bylo řečeno - umyješ tady paní. První moje paní byla asi sedmdesátiletá žena, která se pohybovala - ani nevím, z jakého důvodu přesně tam byla a vlastně jsem měla pocit, že to ani není práce, že je to lidské, přirozené a když jsem si ještě s paní povídala a zabředly jsme i ke vřelé ženské komunikaci, tak jsem měla dojem, že snad opravdu ani nemakám - že mi je prostě fajn. První dopoledne na novém pracovišti proběhlo ok. (Staniční sestra opravdu nepřeháněla, kromě koupání lidí se témař pořád řešilo - hov.o. Doslova a do písmene. Ale i to, pokud má člověk normální lidský přístup, se dalo zvládnout. Horší to bylo později. Během dne jsem nabyla dojmu, že se na novém pracovišti "ukafuji". Něco se udělalo a byla jsem poslána na kafe. Těch kafíček za den už bylo fakt hodně.

Vzpomínám si, jak se v poledne tedy pila káva a debatovalo na sesterně.

Náhle se z jedněch dveří ozval hlas staré ženy: sestro! ( Omlouvám se za svou potřebu přenést pravdivý pocit z onoho hlasu - a tak mi nezbývá, než pravit, že to znělo, jak ze záhrobí). A za chvíli zas: Sestro!

Tím, že jsem seděla až u dveří sesterny - jsem byla přímo na ráně. Kolegyně to také slyšely, ale nevzrušovaly se. Pily dál kávu a živě se hovořilo o jakémsi Mirdovi a sazeničkách na chatě. Když už se poněkolikáté ozvalo - Sestro - a pořád se nic nedělo, ozvala jsem se i já, že asi bude potřeba pořešit tu paní. Zkušené kolegyně jsem ale naštvala.

"To je zas ta bába. Zas votravuje. Ty si sedni tady" - byla jsem převelena na jiné místo svého sezení s kávou - dál od dveří.

" Zavři ty dveře, Betty, pij kafe a ať nám bába dá pokoj. Zas chce vyměnit cévku, to chce furt." a pila se dál káva.

O poledním klidu jsem pak procházela chodbou, když tu na mě vystartovala jedna rodinka, co přišla navštívit maminku na vozíčku. Rodina netušila, že jsem tam první den a spustili:

" My jsme vás žádali, aby se mamince umyl pozvracený vozík. Pořád nic."

Obhájila jsme se, že jsme dnes teprve nastoupila,ale že se vozíku ujmu, že je to moje práce. Měla jsem čas, na kafe už fakt chuť nebyla, a tak jsem si natočila do kyblíku vodu a že jdu na to. To jsem si ale dovolila dost.

Při mytí vozíku přiletěla jedna z kolegyň a spustila: "tak tohle nám tady nezaváděj, to si nezvykej, ať si to umejou sami, je to jejich matka." Kolegyně se fakticky naštvala, přiběhla mi to říct od kávy. Tak nějak jsem začal malounko nahlížet pod pokličku toho, co jsem ještě před několika hodinami shledávala jako ok.

Další dny mi přenesly mnohá rozčarování. Především jsem už druhý den měla pocit, že něco je fakt špatně. Především po stránce odborné.

Já vlastně uměla úplný prd, neměla jsem vůbec zkušenost s manipulací se nemohoucími lidmi a už druhý den jsem na koupání dostala paní, která také ještě trochu chodila, ale bylo nutné vědět co a jak - co se týče posazování na sedátko ve sprše a tak vůbec. Ten den se mi přihodilo, že jsme s paní uklouzly, kolegyně nebyla přítomna a mě během pádu v hlavě běželo - tak a já tu pani zabiju. Ani nevím, jak se stalo, že se nakonec nic nestalo( tahle věta fakt sedí) protože nějakou podivnou okolností se mi podařilo babičku dostat k zemi do sedící polohy a přivolat pomoc. Jen si vzpomínám na tu tíhu starého člověka a to, jak jsem byla z té akce šíleně unavená - jak fyzicky, tak psychicky. Pořád jsem nechápala, proč tam nikdo nebyl se mnou.

Během následujících dnů jsem měla možnost zjistit, jak to chodí:

"netahej se s bábou, nebo se strhneš - vona nám pomůže, viďte pani".( To - "viďte pani" kolegyně už téměř zařvala, protože prý nechodící paní navíc neslyší). Paní se ale hýbat nemohla a kolegyně nad ní stála jako bachařka a čekala, že paní se opravdu pokusí nadzvednout. Bylo to hrozné, paní nemohla. Když se "bachařka" vzdálila, paní mi šeptá: já slyším, vím co o nás říkají. Bylo mi nanic, protože mi bylo jasné, že paní slyší - poznala jsem jí to na tváři, když jí bachařka pomlouvala.

To, že se babičkám snědla občas večeře a namluvilo se jim, že už ji měly, ale že si to nepamatují, to bývala běžná praxe. To, že se jim běžně naférovku primitivně napálilo - když náhodou ještě neměly pleny a bylo těžké - z hlediska psychologického je přimět k zásadnímu životnímu uvědomění, že bez nich už to nepůjde - "paní, ste se zase pochc..a - a nebo( to druhé)....., to také nebylo nic neobvyklého. Stávalo se, že mi i některá babička plakala jako malé děťátko, že jsou tu na ně hnusný.

Začínala jsem mít dojem, že pod rouškou altruismu tu na mě kouká lenost, hloupost a necitelnost. A hlavně se mi začalo ukazovat, že asi nebudu vhodný adept na tuto práci. Byla jsme hodně útlá ženská a tím, že jsem neuměla odborně fyzicky s lidmi zacházet a nikdo mě to tam v podstatě neučil a jela jsme si tak po svém, jak Bůh dá, tak jsem najednou začala pociťovat velkou únavu a přítomen byl u mě náhle celodenní divný kašel. Když už mi jedna kolegyně natvrdo řekla, proč pořád kašlu a jestli jim tam něco nepřenesu - třeba tuberu, tak jsme šla na plicní. Tam mi bylo po vyšetření řečeno, že vidí náběh na bronchiální astma. Dohadovali jsme se tam nad možnou příčinu a jednou z možností prý může být těžší fyzická práce. Zmínila jsme své zkušenosti z Domova pro seniory a paní doktorka konstatovala, že to může být důvodem kašle a že to asi nebude práce pro mě.

Věřila jsem, že vše se poddá a že si časem zvyknu. Jenže:přišla první noční.

Sedím si tak v noci na sesterně, neustále si pokašlávám - a náhle:z kouta sesterny na mě číhá pořádný potkan:-).

Dům pro seniory byl umístěn ve velké zahradě, kde volně chodily ke klientům kočičky. Dostávaly zbytky z kuchyně a tak se tam objevovaly i myši. Ovšem tenhle potkan, to nebyla žádná myšička. To byl macek, kterej mi přišel dát echo, abych to tam zabalila. A taky, že jo.

Druhý den jsem v tom krásném zařízení oznámila, že s potkanem fakt sloužit nebudu a ještě ve zkušební lhůtě jsem vyšuměla.

Zanedlouho jsem přestala kašlat a natrvalo se pak uhnízdila na dalším místě - v Armádě spásy, kde jsem se našla a prožila hezký kus dalšího života.

A tady něco, na co nedám nikdy dopustit : :-)

Autor: Beata Krusic | sobota 7.9.2019 15:51 | karma článku: 17.18 | přečteno: 638x

Další články blogera

Beata Krusic

Jak jsem adoptovala blogera Pohanku

Je to adopce na dálku a je trochu zvrhlá, neboť tento můj druhý syn, je zhruba stejně starý, jako já. Výhodou této adopce na dálku a také její pozoruhodností je to, že mě nestojí žádné prachy.

19.9.2019 v 10:23 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 715 | Diskuse

Beata Krusic

Přijmout dary

Před tím, než se Porfirij Ivanov rozhodl na svém těle vyzkoušet účinky studené vody na lidský organismus, býval velkým "hříšníkem". Ženy, chlast, karty, hýření......... Na denním pořádku.

18.9.2019 v 18:03 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 294 | Diskuse

Beata Krusic

Se sokoly za Jarmilkou

Už delší dobu ve mně zvučí jedna stará píseň. Polsko-ukrajinská záležitost, "Hej sokoly". 150 let starý skvost, jeho děj se odehrává v 17. st. za doby polsko-ukrajinské války.

17.9.2019 v 20:11 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 401 | Diskuse

Beata Krusic

Dnes jedna pro tebe, Pepíčku...( tam k nebi a dál....)

Včera na něj vzpomínám a dnes se dovídám, že už není mezi námi. Josef Šrámek, ta velká legenda a známá osobnost ve své profesi. Josef Šrámek, český diskžokej.

17.9.2019 v 9:48 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 379 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 181 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 414 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 180 | Diskuse

František Skopal

Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

19.9.2019 v 14:55 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 103 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Komu se líbí úvaha paní Lhotské, je fotbalista (polemika)

Velmi mě mrzí, že dva dni po sobě polemizuji s Kateřinou Lhotskou. Když ona ale ve svém novém textu opět prohlásila takovou zjevnou nepravdu a spousta lidí jí na to skáče, že mi to nedá. A víte co – vůbec mě to nemrzí.

19.9.2019 v 13:52 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 666 | Diskuse
Počet článků 478 Celková karma 16.68 Průměrná čtenost 1137

Chci psát otevřeně své názory. B.K.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz