Dnes jedna pro tebe, Pepíčku...( tam k nebi a dál....)

17. 09. 2019 9:48:58
Včera na něj vzpomínám a dnes se dovídám, že už není mezi námi. Josef Šrámek, ta velká legenda a známá osobnost ve své profesi. Josef Šrámek, český diskžokej.

Paní diskutérka Jolana mi dnes pod můj blog - "Vzpomínka na Ambrozii", ve které jsem mimo jiného vzpomněla na úžasného dýdžeje Pepu Šrámka, napsala smutnou informaci, že nám Pepíček už nikdy nezahraje. Svoje písně už dohrál....

Šla jsem dnes ráno tu tesknou emoci ze zprávy nechat rozplynout v našem rybníčku, kde už jsem najela na svou 4. otužovací sezonu. Dnes v té vodě poděkovala tomu, kdo přinášel radost do života spoustě lidem - za dob dávno minulých i těch pozdějších.

Moje první setkání s tím výrazným, usměvavým a vždy dobře naloženým pánem, byl už v mých patnácti letech.( Musím najet trochu na minulost):

Moje babička v době, kdy jsme se někdy v pětasedmdesátem vraceli s maminkou z USA, odkud odešla od mého otce, zpět do ČSSR, byla jediným, kdo se za nás mohl zaručit. My s bráchou měli občanství USA a maminka maďarské. Babička si kvůli nám našla rychle práci jako šatnářka a uvaděčka hostů v jednom nočním podniku v Praze a my pak získali trvalý pobyt v ČR a žilo se dál. Už jako dítě jsem vyslechla spoustu humorných zážitků z onoho podniku, kde babička pracovala skoro 20 let. Měla jsem už tehdy sen, tam někdy zajít - a babička mi ho splnila. Dojednala mi tam, že v patnácti budu mít svou "jízdu". A tam jsem se poprvé setkala s Pepou Šrámkem. Sympaťákem, věčně oculíčkovaným, vousatým, trochu extravagantním chlápkem, který - a to jsem si všimla už tehdy, měl tu svoji práci dýdžeje opravdu rád. Bylo to cítit z toho, jak mluvil, jak pouštěl, co pouštěl. Papa už tehdy hrál por všechny. měl obrovský záběr, znalosti z oblasti muziky, miloval černou muziku,..., ale to mu nebránilo hrát cokoliv. A tak tam tehdy na moje narozeniny - zazněla i píseň Jiřího Zmožka - "Už mi lásko není dvacet let":-). Mně bylo teda těch patnáct, ale vůbec nebylo na škodu slyšet tuhle krásnou věc. Od té doby si ji nosím v sobě a říkám si, jak ten čas tak rychle utekl - a že tehdy, když jsme uslyšela jednu pasáž z té písně - "už mi lásko není třicet let, už mi není ani třicet pět".....tak jsme se jen usmívala a říkala si: joooo, kdepak, to se mě netýká....( no a dneska mi už není ani těch 45 let a ani nevím, kam to všechno zmizelo....:-). Ta písnička mě ale stejně vzala za srdce už tehdy. Snad možná proto, že i když to ve mně zvoní z jedné strany věčnou pubertou, z druhé strany jsme byla vždy trochu taková "stará struktůůůůůůra" a svět starších lidí mi byl vždy velmi blízký a přitahoval mě. Vždyť právě staří otužilci byli těmi, kteří mě uhranuli jako holčičku, když jsem viděla v televizi záběry z vánočních setkání otužilců ve Vltavě - a já pak, až po čtyřicítce, jsme do toho nečekaně, osudově šla také:-). Ale zpátky k Pepíčkovi.

Moje narozeniny s babičkou v tom nočním podniku byly překrásný. A mohl za to taky Papíček, kterej tak krásně hrál.

No - a po letech se s ním setkávám znova. A to v době, kdy jsme objevili tu skvělou Ambroziii:-).

Koukám a neveřím: znova Pepa a jeho pravidelný večery. Samozřejmě to bylo už dávno po revoluci -a to už nám bylo po třicítce. Pepa měl už svoje roky, ale pořád měl svůj culíček, úsměv ve tváři, um bavit lidi a hrát všem. ( Píšu to a cítím, jak moc mě mrzí, že jsem mu nestihla nikdy tak vřele - tak, jak bych potřebovala, poděkovat. (Zato srdce, který do toho dával).

Pamatuju si, že jsem mu sem-tam přinesla "střik" a on mi vždy zahrál na přání. Říkalo se už tehdy, že měl problémy se srdcem a tak už panáčky nelítaly, jen ten stříček. A taky si vzpomínám, když mi říkal: dnes ti tam dám nějakou tu černou muziku:-). Tehdy mi tam hodil třeba "Majkla" - a jeho "Billie Jean" a já si ten den uvědomila tu sílu Jacksonovy muziky a i když jsem tu Billie Jean už dávno znala, ten den to mělo úplně jiný "koule". Ani nevím, jestli mi to nějak víc sedlo, nebo jestli se na mě přeneslo Pepovo zaujetí......, ale sílu to tehdy fakt mělo.

Život šel dál a doba večerního řádění samozřejmě musela jednou skončit. Skončily cesty do Ambrozie, život se ubíral jinudy. Ale na Pepíčka jsem si často vzpomněla.

A dnes ráno se dovídám, že Josef Šrámek nám už tady, v tom hmotném světě, nic nezahraje.

Pepíčku, teď je čas na nás. Jestli pak ti někdo z nás někdy něco nechal zahrát? ( Někdy mívám pocit, že v tom životě nějak nestíhám dělat to podstatné. Že stále člověk někde od někoho něco bere a sám málo dává.....).

A tak Ti, Pepo, dnes zahraju. To je tak to jediný, co můžu. Dám tu tvojí černou muziku. Tu úžasnou hip-hop verzi staré skvělé písně " Killing me softy" a spolu s ní ti tam nahoru posílám obrovskej, láskyplnej dík. Za tu radost a milost, kterou jsi vnášel do našich životů.

Děkuju.......

Autor: Beata Krusic | úterý 17.9.2019 9:48 | karma článku: 9.54 | přečteno: 406x

Další články blogera

Beata Krusic

Gipsy na Palačáku...

...a zase moje oblíbené náměstí. Náměstí Palackého. S tou překrásnou sochou zvoucí "ku vzkříšení". A kousek za tím náměstím je takové malé prostranství malá "zahrada"- hned u výlezu z metra.....

15.10.2019 v 8:40 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 203 | Diskuse

Beata Krusic

Selfíčko

Doba selfíček a promenády na sociálních sítích všeho typu prostě žije. Spousta žen i mužů je doslova vtažena už několik let do tzv. "selfíííí mánie" a snahy se ukázat.

14.10.2019 v 14:15 | Karma článku: 8.73 | Přečteno: 362 | Diskuse

Beata Krusic

Zatuchlé spojitosti mezi českým disentem a blogerem Turnerem

A samozřejmě nejen panem Turnerem-(mám-li být spravedlivá). Tou spojitostí je zloba. Vůči Miloši Zemanovi.

14.10.2019 v 10:39 | Karma článku: 33.79 | Přečteno: 1077 | Diskuse

Beata Krusic

Poezie v životě - i v politice...

Hlavním důvodem, proč jsem se už kdysi zamilovala do ryze české, geniální záležitosti - architektonického kubismu, bylo hledání krásy a poezie v každodennosti.

12.10.2019 v 9:40 | Karma článku: 7.78 | Přečteno: 198 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

David Gruber

Muž a žena – mlčení a mluvení. Existuje řešení?

V sérii postřehů o mužích a ženách po včerejším úvodu dnes pokračujeme. Když je nejhůř, muž mluví. Když je nejhůř, žena mlčí. A když žena mluví, tak má tři pilířová témata hovoru. Viz dále na úžasném příkladu Jiřiny Bohdalové.

15.10.2019 v 10:32 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Beata Krusic

Gipsy na Palačáku...

...a zase moje oblíbené náměstí. Náměstí Palackého. S tou překrásnou sochou zvoucí "ku vzkříšení". A kousek za tím náměstím je takové malé prostranství malá "zahrada"- hned u výlezu z metra.....

15.10.2019 v 8:40 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 203 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Kapřík z internetu vypadá líp než Donaldík Trumpů

Ta jeho pusinka kapříka a ty zuby, které mě vždy vyděsí, mi připomínají amerického prezidenta, který řádí jako černá ruka. Vyvolává války a je mu jedno, že se klepu, kdy Turci vlítnou znovu na Kypr. Docela dobrá příležitost.

14.10.2019 v 18:59 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 291 | Diskuse

Karel Trčálek

Když muž se ženou snídá

Teď máme večer, brzy bude noc a než se nadějeme, bude muž se ženou snídat. A tak je to v pořádku, tak to má být

14.10.2019 v 18:38 | Karma článku: 10.29 | Přečteno: 311 | Diskuse

David Gruber

Muž a žena v hádce

Hádat se ve vztahu dá destruktivně – a tak se to většinou děje. I proto, že nás ve škole vedle těch hrozných výčtů všeho možného onomu umění hádat se nenaučili. Hádat se dá i konstruktivně. A to se můžeme kapku přiučit třeba zde.

14.10.2019 v 16:27 | Karma článku: 7.86 | Přečteno: 332 | Diskuse
Počet článků 510 Celková karma 17.91 Průměrná čtenost 1129

Chci psát otevřeně své názory. B.K.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz